Můj příběh ...
Práce lékařky a studium medicíny je více než 10 let mou největší vášní a koníčkem. Skrze vlastní zkušenost s vážným autoimunitním onemocněním -ulcerózní pankolitidou- jsem se odklonila od striktně západní medicíny a nyní provádím lidi na cestě za uzdravením pečlivým propojením konvečních, alternativních a psychoterapeutických metod zapracovaných do jednoduchého konceptu. Jsem přesvědčená, že autoimunitní onemocnění můžete léčit a vyléčit, tak jako se to podařilo mě.
“ Nikdy nebudete mít děti, navíc je až 90% šance, že přijdete o střevo a budete mít vývod ….” Tato slova zněla z úst přední specialistky na nespecifické střevní záněty jedné z nejlepších klinik v České republice.
Nikdy na tento verdikt nezapomenu. Do dnes mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu, jak jsem ležela na zemi a plakala bičována slovy lékařky, která předpovídala, jak bude vypadat má budoucnost.
O mnoho let později vydávám knihu o tom, že svůj příběh píše pouze a jen ten, kdo jej žije. Osud je dynamický proces, který můžete ovlivnit a změnit. Kdo je lékař? Je to bůh nebo vševědoucí? Nemyslím si…
Mám celé střevo a do nemocnice už jsem se od oné hospitalizace nevrátila. Nebylo to potřeba, protože jsem se uzdravila. Každý den trávím se svými dvěma zdravými dcerami a s manželem, kteří dávají mému životu smysl. Dělám práci, která mě nesmírně baví a naplňuje, přestože mi byl prorokován invalidní důchod. Žiji bez léků, bez jakýchkoliv příznaků ulcerózní kolitidy… jsem volná.
Bloudila jsem mnoho let v labyrintu medicíny a považovala to za normální. Měla jsem doživotně užívat léky a posedávat v nemocničních čekárnách. Netušila jsem, že existují i jiné možnosti.
Každý den děkuji necitlivému přístupu mé bývalé ošetřující doktorky, která mi dovolila otevřít obávaná dvířka vedoucí do neznáma. Udělala ze mě Rebela, který se díky ní rozhodl vstoupit do „zakázaných“ vod alternativní medicíny.
Našla jsem tam to nejcennější. Uzdravení těla i duše.
Bez zdraví totiž nemáte nic. A je úplně jedno, kolik vlastníte nemovitostí, nebo kolik vyděláváte peněz.
Jsem perfekcionistka a žena orientovaná na výkon. Je to hnací motor, ale zároveň prokletí. Vždy jsem musela být krásná, chytrá, sportující a hlavně štíhlá. Posedlost štíhlou postavou mě na spoustu let vrhla do spárů anorexie a bulimie, které na střídačku ovládaly mou mysl a také tělo.
Po střední škole jsem započala studium medicíny. Vždy to byl můj sen, chtěla jsem pomáhat lidem. K tomuto cíli však vedla strastiplná cesta náročného studia, které mě naplňovalo a velmi bavilo. Byla jsem výborný student. Univerzitou jsem proplouvala jako nic a užívala si každý nový poznatek.
Studium jsem milovala a stejně jako ostatní věci jsem jej musela zvládat na 100 %. Všechno mělo přednost před prohlubujícím se onemocněním těla a duše, kterou stále svíraly poruchy příjmu potravy. A tak v roce 2010 po zkoušce z anatomie přišla první ataka ulcerózní kolitidy.
V té době jsem měla postiženou pouze koncovou část střeva, která byla pokryta vředy. Krev, která z nich vytékala, mě neustále nutila sedět na toaletě. Bylo mi na zvracení a měla jsem velké bolesti. Po několika měsících utrpení, kdy mi má praktická lékařka tvrdila, že mám maximálně hemeroidy, jsem se díky mé průbojné tetě dostala na specializované pracoviště. Tam mi po kolonoskopii řekl pan doktor, že trpím nevyléčitelným onemocněním střeva a že budu muset doživotně užívat léky. V opačném případě mě totiž zajisté čeká vývod a jednoho dne také rakovina tlustého střeva.
Postavila jsem se k tomu čelem a začala se jako správný medik „léčit“ v duchu klasické medicíny. Nepřemýšlela jsem nad destruktivními účinky dlouhodobě užívaných léků. Znala jsem jen jednu cestu. Cestu klasické medicíny, kterou jsem milovala a které jsem věřila.
Nasadila jsem kortikoidy, léky na bolest a Asacol (5-ASA, Pentasa). Po několikatýdenní kůře jsem s úlevou přešla na udržovací léky a s klidným svědomím se vrátila k původnímu životnímu stylu. Myslela jsem si, že budu brát prášky, a to mi umožní žít jako doposud.
Jak jsem se tehdy spletla… Zdraví už se k původnímu nevrátilo. Začala jsem pociťovat omezení, které s sebou onemocnění přinášelo. Přestože jsem byla v takzvaném klidovém stadiu, měla jsem obtíže se zažíváním, nadýmání, časté průjmy, bolesti a nevolnosti. Má pleť byla poseta boláky a přidaly se potíže s klouby.
Vždy, když se krvácení vrátilo (což se pravidelně opakovalo minimálně jednou za rok), potlačila jsem příznaky onemocnění pomocí léků a fungovala dál jako dříve.
V roce 2016 se ale nemoc zahlásila o slovo tak, jako nikdy předtím. Bylo to po poslední státní zkoušce.
Dala jsem si hamburger na oslavu Áčka z interny a zbytek večera, kdy jsme oslavovali ukončení medicíny, jsem strávila na toaletě. Domů jsem se doplazila po čtyřech a táta mě odvezl do nemocnice.
Můj hemoglobin byl 80 (spodní hranice normy je 120), postižené bylo celé tlusté střevo. Bylo mi na zvracení, krvácela jsem ze střeva jako bych menstruovala, měla jsem velké bolesti a hlavně strach.
Následovala hospitalizace na gastroenterologii. Infuze, kortikoidy, antibiotika, výživa do žíly, železo, ze kterého se mi udělal zánět cév… Tentokrát však léčba nezabírala tak jako dříve. Dny se vlekly a mně bylo pořád špatně. Začalo mi docházet, že něco nefunguje. Má milovaná klasická medicína mi nedokázala pomoci. A já jí tolik věřila!
Diagnóza IBD pro mě byla známá. Na medicíně jsme ji studovali velmi podrobně. V léčbě této nemoci (ostatně jako u většiny ostatních nevyléčitelných autoimunit) byla dle konvenční medicíny jen jedna cesta – cesta léků.
Když nezabere slabší lék, zkusíme silnější. Když už nefunguje nic, střevo se uřízne. Asacol, tedy první lék, už byl u mého stavu pasé. Byla jsem na kortikoidech a měla jsem dočasně přejít na Imuran a následně na biologickou léčbu.
Je nutné si uvědomit, že biologická léčba nemá s biologií nic společného. Je to terapie s obrovským množstvím nežádoucích účinků, stejně jako všechny předchozí stupně. Její efektivita pak v čase klesá a spousta pacientů následně „končí“ odstraněním části nebo celého tlustého střeva.
Já podrobně znala nežádoucí účinky imunosupresivní léčby. Viděla jsem mladé ženy, které byly v invalidním důchodu, protože přes terapii přišly o střevo.
Když se mě to osobně netýkalo a šlo „jen“ o pacientky na praxi, nezamýšlela jsem se nad tím, jak se asi cítí. Teď jsem však v roli pacienta byla já.
Když na mě má ošetřující lékařka vybalila následující postup léčby, řekla jsem jen: „Já to tak nechci.“ Začal monolog výhružek:
¨Pokud nezačnete s terapií, tak jak vám teď říkám, dopadne to špatně. Vzhledem k průběhu vašeho onemocnění můžete očekávat, že přijdete o střevo a skončíte s vývodem. Na děti zapomeňte. Teď to v žádném případě nepůjde, a pokud přijdete o střevo, už neotěhotníte. Pokud ale budete dodržovat, co říkáme, za pár let intenzivní terapie se můžete pokusit o děti. To nevadí, že budete na imunosupresivech, ty plod nepoškozují.“
Zhroutila jsem se a pořád jen brečela. Připadalo mi, že prožívám noční můru a čekala jsem, že se každou chvíli musím vzbudit. Nemohla jsem se s něčím takovým smířit. Doposud jsem samu sebe vnímala jako zdravou mladou ženu se skvělou budoucností. To, co mi říkali znělo, jako by mluvili o někom jiném.
Dnes bych paní doktorce chtěla upřímně poděkovat. Její suverénnost a agresivita způsobily největší zlom v mém životě. Tu noc, kdy mi poprvé vyhrožovala, jsem nespala. Hledala jsem informace pod heslem „vyléčil jsem se z ulcerózní kolitidy“. A našla jsem. Ráno jsem věděla, že se uzdravím. Nedá se ani říct, že bych věřila. Prostě jsem to věděla a byla jsem rozhodnuta udělat pro to cokoliv.
Když za mnou ošetřující lékařka přišla druhý den a začala mi znovu nadávat, zeptala jsem se jí: „Jaká je šance, že nepřijdu o střevo a budu mít děti, když nebudu dodržovat vaši léčbu?“ „Maximálně 30 %,“ odpověděla. Usmála jsem se a odvětila: „Dobře, to mi stačí.“
Za pár dní jsem nemocnici opustila s rozpisem, jak snižovat medikaci. Zpráva obsahovala řadu upozornění, jak hazarduji se svým zdravím, jak při snižování dávek léků dojde k návratu onemocnění a jak jsem byla (já bláznivá kolegyně lékařka) o všech rizicích informována.
Znovu jsem si vyslechla, že se za pár dní určitě vrátím a tentokrát pojedu rovnou na operační sál. Opět jsem plakala a možná i trochu váhala. Ale nakonec jsem za sebou nechala nemocniční kolos a kráčela po sluncem vyhřátém trávníku, který ve mně vyvolával pocit svobody.
V té době jsem se ještě necítila moc dobře, ale tady má cesta započala. Stále cítím vůni léta, které tehdy hrálo všemi barvami. Slyším ptáky, kteří mi zpívali píseň o odvaze. A tu jsem potřebovala.
Má cesta za uzdravením nebyla jednoduchá. Prožila jsem si na ní chvíle beznaděje a obrovského strachu z neznáma. Například, když jsem snižovala dávky léků a opět jsem začala krvácet.
„Vrátíš se do nemocnice a skončíš s vývodem… Nebudeš mít děti…“ znělo mi v uších.
Napadalo mě, zda jsem neudělala chybu. A když jsem si zase poplakala, nadechla jsem se a pokračovala dál. Začala jsem postupně odhalovat tajemství uzdravení z úplně jiné perspektivy. Poprvé v životě jsem splynula se svým tělem, které se mi stalo tím nejvěrnějším průvodcem a rádcem.
Cokoliv mi zkřížilo cestu, jsem vyzkoušela. Od ayurvédy po čínskou medicínu. Stala jsem se odborníkem na různé diety, vyzkoušela jsem živou stravu, půsty, výživové doplňky, esenciální oleje aj. Začala jsem meditovat a zkoušet všelijaké psychoterapie a techniky samoléčby. Poznala jsem obrovskou komunitu lidí z celého světa, kteří znali způsoby, jak vyléčit množství různých onemocnění.
Všechny nově nabyté vědomosti jsem pečlivě propojovala s tím, co jsem se naučila v průběhu studia a praxe. Mé obzory se začaly rozšiřovat. Už jsem neřešila pouze ulcerózní kolitidu, ale setkávala jsem se s lidmi, kteří trpěli roztroušenou sklerózou, Parkinsonovou chorobou, revmatoidní artritidou ... Ti se léčili podobným způsobem s drobnými nuancemi.
Vytvořila jsem si algoritmus, který mě dovedl ke zdraví, spokojenosti a k rodině, kterou jsem si vždy přála. Nedržím už žádnou striktní dietu a neužívám žádné léky. Nemám příznaky autoimunitního onemocnění a alergie mě opustily. Dostala jsem druhou šanci a díky ní jsem našla život ve zdraví.
Všechny tyto nově nabyté vědomosti jsem pečlivě propojovala s vědomostmi, které jsem získala v průběhu studia a praxe. Mé obzory se začaly rozšiřovat. Už jsem neřešila pouze ulcerozní kolitidu, ale setkávala jsem se s dalšími lidmi, kteří trpěli roztroušenou sklerozou, parkinsonovou chorobou, revmatoidní artritidou atd. Všichni se s drobnými odlišnostmi léčili velice podobně.
Vytvořila jsem si algoritmus, který mě dovedl ke zdraví, spokojenosti a rodině, kterou jsem si vždy přála. Nedržím už žádnou dietu a neužívám žádné léky. Nemám příznaky autoimunitního onemocnění ani alergie.
Když jsem v průběhu celého procesu viděla, jak naše konvenční medicína řeší chronická onemocnění, jako je kolitida, přiznám se, že jsem chtěla ze zdravotnictví úplně odejít. Byla jsem znechucená přístupem lékařů, kteří vůbec neposlouchali. Nechtěla jsem být jednou z nich.
Toto rozhořčení mě však časem opustilo. Pochopila jsem, že doktoři dělali jen to, co považovali za nejlepší. Také jsem zakusila, jak je těžké sloužit 32 hodin v kuse a následně „odbavit“ narvanou čekárnu.
Ale hlavně jsem pochopila, že odpovědnost za svůj zdravotní stav nesu pouze já. To, jakým způsobem se budu léčit, je mé rozhodnutí, a pokud správně nakombinuji vše, co naše doba nabízí (diagnostické metody a urgentní zásahy západní medicíny, léčbu chronických obtíží pomocí východní medicíny a alternativních metod, léčbu mysli), výsledek bude ohromný.
Proces uzdravení mě stál spoustu hodin studia a překonávání sebe sama. Je to cesta, kterou jsem se rozhodla zkrátit pro všechny, které osloví můj příběh.
Poslouchejte své tělo. Když se zaposloucháte, uslyšíte ho. Sami sebe navedete nejlépe. Je mi jasné, že zdaleka nemám zkušenost se všemi dostupnými léčebnými metodami. Proto se nebojte zakomponovat něco svého, něco, co vám pomáhá! I já to tak dělala.
A teď už pojďme poskládat tu Vaši skládačku zdraví 🙂
Tereza
♥
