Ležela jsem v nemocnici a přemýšlela o svém životě. Měla jsem jej naplánovaný jako pětiletku. Dokončit školu, vdát se, udělat si první atestaci z gynekologie, potom první dítě, druhá atestace, druhé dítě, soukromá ambulance...

A teď mi někdo řekl, že bych neměla dělat chirurgický obor, protože to bude moc stresující. Jo a taky že na děti můžu zapomenout... na silných lécích to stejně nešlo a vzhledem k tomu, že jsem nechtěla léky dlouhodobě užívat, budu mít vývod a těhotentsví je za těchto okolností nereálné.

Po tvářích mi stékaly slzy. Cítila jsem absolutní bezmoc. I přesto jsem se donutila vstát. Šla jsem si 3x vyběhnout do 15. patra. Pak jsem se vydala do nemocničního parku. Za psychiatrickou klinikou jsem příhodně dělala sedy lehy. No, potřebovala jsem se odreagovat...

Nenáviděla jsem svou poruchu příjmu potravy. Nutila mě kontrolovat infúze, které mi v nemocnici podávali do žíly, protože jsem nemohla jíst... Abych z nich náhodou nepřibrala. Ale zároveň jsem anorexii milovala, protože mi pomáhala řídit alespoň jednu z oblastí mého bouřlivého života.

Jídlo a štíhlá postava. Dvě největší priority, které jsem kdy měla. Priority, které mě nutily milovat své onemocnění. Díky němu jsem hubla. A když už mi to tak pěkně šlo, proč to nepodpořit cvičením? Byla jsem na dně, ale zároveň jsem byla nadšená. Všem jsem vykládala jak je hrozné, že jsem tak hubená. V mysli jsem jásala radostí. Konečně jsem krásná! Konečně si zasloužím být milovaná! Konečně mám svou hodnotu...

Když píšu tyto řádky, běhá mi mráz po celém těle. 

Věděla jsem, jak si ubližuji, ale přesto jsem to nevěděla. Snažila jsem se sebe samu a všechny okolo přesvědčit, že cvičím kvůli rozptýlení a protože mi to dělá dobře po zdravotní stránce. Přiznat si, že to dělám jen proto, abych byla hubená, byla jedna z nejtěžších věcí, které jsem v životě udělala. A ještě těžší bylo toto smýšlení změnit. 

Anorexie a bulimie byly mým životním stylem. A odkoukala jsem je od člověka, který mi byl nejblíže. Od své maminky, která si dle mého názoru v sobě tyto temné stíny dodnes nevyřešila.

Mé kvantování bylo hodně o afirmacích, o kterých bude Verunka mluvit na další stránce. Sama sobě jsem říkala, čím a kým jsem. Byla jsem svou láskou, svou krásou, svým zdravím. Měla jsem krásnou pleť, i když ji v té době "zdobily" hluboké vředy. Těšila jsem se na každou minutu, kterou strávím ve svém kvantovém poli sama se sebou. 

Po odchodu z nemocnice jsem začala přibírat a bylo to pro mě velice náročné. Ale šlo to tak nějak lépe než dřííve. A tak jsem pokračovala v kvantování a prohlubování sebelásky. V seberozvoji, díky kterému se přeskládávaly mé priority a také můj náhled na svět a lidi v mém okolí. 

Najednou jsem viděla nesmírně silné tělo ženy, která dovedla porodit krásnou a zdravou holčičku. Tělo ženy, která zvítězila nad zákeřnou chorobou, která mnoho lidí přivede na pokraj života. Jak jsem se vždy dovedla dívat na všechno a na všechny z jiných úhlů, uviděla jsem tak i sebe. Poprvé po mnoha letech.

Pochopila jsem, co je to sebeláska. Co to znamená vážit si sebe, svých schopností a svého těla. Že i já mám právo dívat se sama na sebe také z jiného úhlu. Ale nemyslete si, nezměnilo se vše do dokonalosti. Hodně jsem se posunula, abych se zanedlouho zase o několik kroků vrátila zpět.  

Na své cestě jsem vyzkoušela mnoho dalších terapií a kurzů seberozvoje. Anorexie se ale stále často ozývala. Už mě neovládala a dovedla jsem s ní vést dialog. Ale byla tu se mnou, aby promluvila vždy, když jsem zavrávorala. Cítila jsem se jako Glum z Pána prstenů. 😀 Na jedné straně silná a sebevědomá holka, na druhé straně anorexie, která měla nutkání Terezce ubližovat "pro její dobro".

No jistě že ne!!! Mé děti jsou to nejvíc na světě co mám! Díky nim jsem se uzdravila. Jsou to čistá a nevinná stvoření.

"No ale takové stejné dítě máš v sobě i ty", řekla. "A když s ním mluvíš škaredě, je to jako bys to říkala Elence". 

Sebeláska není pouhý pocit. Je to stav mysli a srdce, který nás nutí být milosrdní k sobě samým. Je to umění, které nám pomáhá nalézt harmonii v chaosu našich myšlenek a citů. Když se naučíme milovat sami sebe, otevíráme dveře lásce ve všech svých podobách a proměňujeme svět kolem nás.