Jsem perfekcionistka a žena orientovaná na výkon. Je to hnací motor, ale zároveň prokletí. Vždy jsem musela být krásná, chytrá, sportující a hlavně štíhlá. Posedlost štíhlou postavou mě na spoustu let vrhla do spárů anorexie a bulimie, které na střídačku ovládaly mou mysl a také tělo. 

Po střední škole jsem započala studium medicíny. Vždy to byl můj sen, chtěla jsem pomáhat lidem. K tomuto cíli však vedla strastiplná cesta náročného studia, které mě naplňovalo a velmi bavilo. Byla jsem výborný student, univerzitou jsem proplouvala jako nic a užívala si každý nový poznatek.

Studium jsem milovala a stejně jako ostatní věci jsem jej musela zvládat na 100 %. Všechno mělo přednost před prohlubujícím se onemocněním těla a duše, kterou stále svíraly poruchy příjmu potravy. A tak v roce 2010 po zkoušce z anatomie přišla první ataka ulcerózní kolitidy. 

V té době jsem měla postiženou pouze koncovou část střeva, která byla pokryta vředy. Krev, která z nich vytékala, mě neustále nutila sedět na toaletě. Bylo mi na zvracení a měla jsem velké bolesti. Po několika měsících utrpení, kdy mi má praktická lékařka tvrdila, že mám maximálně hemoroidy, jsem se díky mé průbojné tetě dostala na specializované pracoviště. Tam mi po koloskopii řekl pan doktor, že trpím nevyléčitelným onemocněním střeva a že budu muset doživotně užívat léky. V opačném případě mě totiž zajisté čeká vývod a jednoho dne také rakovina tlustého střeva.

Postavila jsem se k tomu čelem a začala se jako správný medik „léčit“ v duchu klasické medicíny. Nepřemýšlela jsem nad destruktivními účinky dlouhodobě užívaných léků. Znala jsem jen jednu cestu. Cestu klasické medicíny, kterou jsem milovala a které jsem věřila.

Nasadila jsem kortikoidy, léky na bolest a Asacol (5-ASA, Pentasa). Po několikatýdenní kůře jsem s úlevou přešla na udržovací léky a s klidným svědomím se vrátila k původnímu životnímu stylu. Myslela jsem si, že budu brát prášky, a to mi umožní žít jako doposud.

Začala jsem pociťovat omezení, která s sebou onemocnění přinášelo. Přestože jsem byla v takzvaném klidovém stadiu, měla jsem obtíže se zažíváním, nadýmáním, časté průjmy, bolesti a nevolnosti. Má pleť byla poseta boláky a přidaly se potíže s klouby. Vždy, když se krvácení vrátilo (což se pravidelně opakovalo minimálně jednou za rok), potlačila jsem příznaky onemocnění pomocí léků a fungovala dál jako dříve.

V roce 2016 se ale nemoc přihlásila o slovo tak jako nikdy předtím. Bylo to po poslední státní zkoušce. Dala jsem si hamburger na oslavu „Áčka“ z interny a zbytek večera, kdy jsme oslavovali ukončení medicíny, jsem strávila na toaletě. Domů jsem se doplazila po čtyřech a táta mě odvezl do nemocnice.

Je nutné si uvědomit, že biologická léčba nemá s biologií nic společného. Je to terapie s obrovským množstvím nežádoucích účinků, stejně jako všechny předchozí stupně. Její efektivita pak v čase klesá a spousta pacientů následně „končí“ odstraněním části nebo celého tlustého střeva.

Podrobně jsem znala nežádoucí účinky imunosupresivní léčby. Viděla jsem mladé ženy, které byly v invalidním důchodu, protože přes terapii přišly o střevo. Když se mě to osobně netýkalo a šlo „jen“ o pacientky na praxi, nezamýšlela jsem se nad tím, jak se asi cítí. Teď jsem však v roli pacienta byla já. 

Když na mě má ošetřující lékařka vybalila následující postup léčby, řekla jsem jen: „Já to tak nechci.“ Začal monolog výhružek: „Pokud nezačnete s terapií, tak jak vám teď říkám, dopadne to špatně. Vzhledem k průběhu vašeho onemocnění můžete očekávat, že přijdete o střevo a skončíte s vývodem. Na děti zapomeňte. Teď to v žádném případě nepůjde, a pokud přijdete o střevo, už neotěhotníte. Pokud ale budete dodržovat, co říkáme, za pár let intenzivní terapie se můžete pokusit o děti. To nevadí, že budete na imunosupresivech, některé z nich plod nepoškozují.“

Zhroutila jsem se a pořád jen brečela. Připadalo mi, že prožívám noční můru, a čekala jsem, že se každou chvíli musím vzbudit. Nemohla jsem se s něčím takovým smířit.

Doposud jsem samu sebe vnímala jako zdravou mladou ženu se skvělou budoucností. To, co mi říkali, znělo, jako by mluvili o někom jiném.

Znovu jsem si vyslechla, že se za pár dní určitě vrátím, a tentokrát pojedu rovnou na operační sál. Opět jsem plakala a možná i trochu váhala. Ale nakonec jsem za sebou nechala nemocniční kolos a kráčela po sluncem vyhřátém trávníku, který ve mně vyvolával pocit svobody.

V té době jsem se ještě necítila moc dobře, ale tady má cesta započala. Stále cítím vůni léta, které tehdy hrálo všemi barvami. Slyším ptáky, kteří mi zpívali píseň o odvaze. A tu jsem potřebovala.

Má cesta k uzdravení nebyla přímočará ani jednoduchá. Na začátku jsem prožívala momenty naprosté beznaděje a ochromujícího strachu z neznáma. Pamatuji si ty dny, kdy jsem snižovala dávky léků a znovu začala krvácet. „Vrátíš se do nemocnice a skončíš s vývodem... Nebudeš mít děti..." znělo mi v uších jako zlověstná mantra.

Tolikrát jsem pochybovala, zda jsem neudělala fatální chybu. Ale po každém pláči přišel nádech a odhodlání pokračovat dál. Postupně jsem začala objevovat tajemství uzdravení z perspektivy, kterou konvenční medicína často přehlíží. Poprvé v životě jsem skutečně splynula se svým tělem. Přestala jsem ho vnímat jako nepřítele a začala mu naslouchat .

Vyzkoušela jsem vše, co mi zkřížilo cestu. Studovala jsem ayurvédu i tradiční čínskou medicínu. Experimentovala s různými dietami, živou stravou, půsty. Objevovala jsem svět výživových doplňků, esenciálních olejů, bylin. Meditace se stala mou každodenní praxí a různé psychoterapeutické techniky mi pomáhaly odhalovat a transformovat vzorce, které mě držely v nemoci. Napojila jsem se na globální komunitu lidí, kteří znali cesty k uzdravení z "nevyléčitelných" nemocí.

Moc dobře jsem věděla, co to znamená. Jako žena a matka dvou malých dětí jsem byla zdrcená. Strach mě ochromil a já se opět jsem podřídila systému. Podstoupila operaci a bláhově si myslela, že je to za mnou. Že ta kulička je venku a já se budu věnovat prevenci.

Když přišel čas jít domů, cítila jsem se čím dál hůř. Měla jsem vysoké horečky a operovaná rána mě bolela tak, že jsem téměř nemohla pohnout rukou. Byla jsem propuštěna s vysvětlením, že mám "virózu". Za dva dny jsem byla zpět v nemocnici.

Přijali mě na ambulanci a zároveň dorazily výsledky kultivace a histologie. “Máte sepsi, v prsu byli tři karcinomy, metastáze v uzlině a počínající nádor v okrajích vyoperované tkáně”. Uvědomovala jsem si, že to je horší, než se původně myslelo, ale vzhledem k horečce ke mně slova doléhala jakoby z dálky.

Byl pátek a já byla opět hospitalizovaná s tím, že se v pondělí vytáhne implantát, který ve mě hnisal a bude se rozhodovat, co dál. Později ten den ale bylo jasné, že do pondělí čekat nemůžeme. A tak mi v nemocniční ambulanci, bez jakéhokoli umrtvení či úlevy od bolesti, ránu týden operovanou za živa rozřízli, vymačkali z ní hnis, narvali do ní drén a ten přišili ke kůži.

Bolest byla nesnesitelná, ale ještě silnější bylo prozření, které přišlo v polospánku z naprostého vyčerpání. Najednou jsem viděla jasně, jak budu vypadat, pokud půjdu cestou, kterou mi nabízeli. Cestou chemoterapie, radioterapie, hormonální léčby, další operace… Něco ve mně se vzepřelo. Věděla jsem, že toto není moje cesta, přestože mi opakovali, že umřu, že tu nechám dvě malé děti.

V té chvíli jsem znovu aktivovala vše, co jsem se naučila při léčbě kolitidy. Ale tentokrát to bylo jiné. Nešlo jen o kvalitu života, šlo o život samotný. Propojila jsem všechny své vědomosti z medicínského studia, z praxe, z alternativních přístupů. Vytvořila jsem si komplexní algoritmus, který zahrnoval fyzické, emoční, mentální i duchovní aspekty.

Samozřejmě, že nemám křišťálovou kouli a nemohu s jistotou říct, zda se nemoc nevrátí. Žádný lékař, žádný léčitel, nikdo na světě nemůže dát takovou záruku. Jsem si plně vědoma své smrtelnosti. Ale právě toto vědomí mi dává sílu žít každý den naplno, v přítomném okamžiku.

Moje cesta mě naučila hlubokému respektu k medicíně ve všech jejích podobách. Klasická medicína má své nezastupitelné místo v akutních stavech, při diagnostice, v chirurgii a v mnoha dalších oblastech, včetně onkologie. Lékaři dělají to, co považují za nejlepší v rámci svých znalostí, možností a podmínek, ve kterých pracují. Sama jsem zažila, jak je náročné sloužit 32 hodin v kuse a pak "odbavit" přeplněnou čekárnu.

Časem jsem pochopila, že různé přístupy k léčbě nejsou v rozporu. Mohou se vzájemně doplňovat. Nejdůležitější poznání pro mě bylo, že konečná odpovědnost za svůj zdravotní stav leží na mně samotné. To, jakým způsobem se budu léčit, je mé rozhodnutí. Jak řekla má skvělá onkoložka, které děkuji za její otevřenost a lidskost: “Vy jste majitelem svého těla, já jsem jen konzultant.”

Když dokážeme moudře integrovat to nejlepší z různých světů medicíny, tedy přesnou diagnostiku a urgentní zásahy západní medicíny, celostní přístupy k chronickým obtížím, a hlubokou práci s myslí a emocemi… výsledky bývají dech beroucí.

Nechápejte mě špatně, nikoho nechci odrazovat od klasické léčby. Pro mnohé je to správná a životně důležitá cesta. Každý člověk je jedinečný a každý musí najít svou vlastní cestu k uzdravení, která rezonuje s jeho přesvědčením, hodnotami a okolnostmi. Mým cílem je pouze rozšířit obzory možností a ukázat, že existují i jiné cesty, které stojí za prozkoumání. Že ať se děje cokoliv, vy jste “majitelé” a můžete být aktivní součástí svého uzdravování.

Vítám Vás v Labyrintu medicíny a pevně věřím, že i vy najdete svou cestu k uzdravení. Nechť je má práce světlem, které vám posvítí na cestu a dodá odvahu pokračovat dál, i když se cesta zdá temná a neznámá.

Tereza ♥