Můj příběh ...

Práce lékařky a studium medicíny je více než 10 let mou největší vášní a koníčkem. Skrze vlastní zkušenost s vážným autoimunitním onemocněním -ulcerózní pankolitidou- jsem se odklonila od striktně západní medicíny a nyní provádím lidi na cestě za uzdravením pečlivým propojením konvečních, alternativních a psychoterapeutických metod zapracovaných do jednoduchého konceptu. Jsem přesvědčená, že autoimunitní onemocnění můžete léčit a vyléčit, tak jako se to podařilo mě.

“ Nikdy nebudete mít děti, navíc je až 90% šance, že přijdete o střevo a budete mít vývod ….” Tato slova zněla z úst přední specialistky na nespecifické střevní záněty jedné z nejlepších klinik v České republice.

Nikdy na tento verdikt nezapomenu. Přesto jsem dnes tady...se střevem, bez vývodu, ve vedlejším pokoji spinkají mé krásné holčičky. Já koukám směrem na terasu, kde se v záři poledního slunce třpytí sněhová přikrývka. Je rok 2020 a já vím, že jsem zdravá. Tělesně i duševně.

Ještě před pár lety jsem si nedokázala představit, že se do této fáze někdy dostanu. Že budu žít bez bolesti, nežádoucích účinků léků, beze strachu, že zase skončím v nemocnici na kortikoidech, nebo na operačím stole. Že budu šťastně vdaná se dvěma zdravými dětmi. Že budu sportovat, cestovat a užívat si jídlo.... když mám chuť, tak klidně i hamburger :-)

Dnes jsem již 5 let úplně bez léků, bez jakýchkoliv příznaků ulcerózní kolitidy. Mám za sebou dvě nekomplikovaná těhotenství bez návratu onemocnění a přestože jsem ze začátku měla v plánu léčit pouze střevo, vyléčila jsem také duši, celoživotní alergie na vše možné, akné a výraznou chronickou anemii.

Má výchozí situace mi v době kdy jsem si sáhla na úplné dno však připadala bezvýchodná...

Jsem člověk orientovaný na výkon, perfekcionista. Je to hnací motor, ale zároveň prokletí. Vnitřní nastavení si začalo vybírat svou daň už v pubertě, kdy jsem začala nenávidět své tělo. Toto přesvědčení brzy vyústilo v poruchy příjmu potravy. Celou střední školu jsem se zmítala mezi bulimií a anorexií. Následkem byly první obtíže se zažíváním.

Po střední škole jsem začala se studiem medicíny. Vždy to byl můj sen, chtěla jsem pomáhat lidem... věděla jsem, že je to mé poslání. K tomtuto cíli však vedla strastiplná cesta náročného studia, které mě naplňovalo a neskutečně bavilo. Byla jsem výborný student. Medicínou jsem proplouvala jako nic a užívala si každý nový poznatek.

Přes všechno nadšení jsem však neřešila prohlubující se onemocnění těla, které trpělo pod mentálním tlakem nešťastné duše. A tak v roce 2010 po zkoušce z anatomie přišla první ataka kolitidy.

V té době jsem měla postiženou pouze část střeva, která byla pokryta krvácejícími vředy. Krev mě neustále nutila sedět na toaletě, bylo mi zle a měla jsem velké bolesti. Postavila jsem se k tomu čelem a začala se jako správný medik „léčit“ kortikoidy.

Po několikatýdenní kůře jsem s úlevou přešla na udržovací léky a s klidným svědomím se vrátila k původnímu životnímu stylu. V té době jsem ještě věřila, že je nemoc neléčitelná a že jákákoliv změna životního stylu na její průběh nemá vliv. 

Zdraví už se však k původnímu nevrátilo. Začala jsem pociťovat omezení, která s sebou onemocnění přinášelo. Přestože jsem byla v takzvaném klidovém stadiu, měla jsem obtíže se zažíváním, časté průjmy, bolesti a nevolnosti. Vždy když choroba znovu uděřila, příznaky jsem potlačila pomocí léků a fungovala dál jako dřívem ...

Po poslední státní zkoušce se nemoc zahlásila o slovo naposledy. Dala jsem si hamburger na oslavu Áčka z interny (většinu večera, kdy jsme oslavovali ukončení medicíny, jsem strávila na WC) a odjela do nemocnice. Můj hemoglobin byl 70, postižené bylo celé tlusté střevo. Bylo mi zle, krvácela jsem a sužoval mě obrovský strach, co bude dál.

Byla jsem neprodleně hospitalizovaná na gastroenterologii. Tentokrát léčba nezabírala tak jako dříve. Dny se vlekly a mě bylo pořád špatně... 

Diagnóza IBD pro mě byla známá. Na univerzitě jsme ji studovali velmi podrobně. O to víc jsem se na ni při výuce zaměřovala, protože se mě to týkalo. V léčbě této nemoci, ostatně jako u většiny ostatních "nevyléčitelných" autoimunit, byla dle konvenční medicíny jen jedna cesta. Cesta 3 léků- když nezabere ten slabší, dáme silnější. Když už nezabere nic, střevo uřízneme. První lék už byl u mého stavu pasé. Byla jsem na kortikoidech a měla přejít na lék číslo 3, Imuran.

Když toto nezabírá, je možností biologická léčba. Je nutné si uvědomit, že biologická léčba nemá s biologií nic společného. Je to terapie s obrovským množstvím nežádoucích účinků, stejně jako všechny předchozí stupně. Já všechny ty nežádoucí účinky do podrobna znala.

Když se mě to netýkalo a měla jsem léky předepisovat ostatním, neuvědomovala jsem si ten strašlivý dopad. Teď se ale jednalo o mě. Měla jsem zahájit doživotní devastující léčbu, pokračovat v ní v těhotenství až než by mě úplně zničila.

Když na mě má ošetřující lékařka vybalila následující postup terapie, řekla jsem jen „ale já to tak nechci“... tato reakce nesklidila úspěch. Začal monolog výhružek.

„Pokud nezačnete s léčbou, tak jak vám teď říkám, dopadne to špatně. Vzhledem k průběhu vašeho onemocnění můžete očekávat, že přijdete o střevo a skončíte s vývodem. Na děti zapomeňte. Teď to v žádném případě nepůjde a pokud přijdete o střevo, už neotěhotníte. V případě, že ale budete dodržovat co říkáme, za pár let intenzivní léčby se můžete pokusit o děti. To nevadí, že budete na imunosupresivech, ty plod nepoškozují.“

… jak optimistické vyhlídky. Zhroutila jsem se a pořád jen brečela. Nechtěla jsem něco takového přijmout.

Dnes bych této paní doktorce chtěla upřímně poděkovat. Její suverenost a agresivita způsobila největší zlom v mém životě.

Tu noc kdy mi toto řekla jsem nespala. Hledala jsem informace pod heslem „vyléčil jsem se z ulcerozní kolitidy“. A našla jsem. Ráno jsem věděla, že se uzdravím. Nedá se ani říct, že bych věřila. Prostě jsem to věděla a byla jsem rozhodnuta udělat pro to cokoliv.

Když za mnou lékařka přišla druhý den a začala podobný monolog, zeptala jsem se jí: „jaká je šance, že nepřijdu o střevo a budu mít děti, když nebudu dodržovat vaši léčbu?“ „Maximálně 30%“ odpověděla. Usmála jsem se a odvětila: „dobře, to mi stačí“.

Za pár dní jsem nemocnici opustila s rozpisem jak snižovat medikaci. Zpráva byla popsána upozorněními jak hazarduji se svým zdravím a jak při snižování dávek léků dojde k návratu onemocnění... Jen tak mě napadlo, proč zde nemám seznam nežádoucích účinků doporučovaných léků. Byl by myslím delší než rizika, která mi hrozila.

V té době jsem se ještě necítila moc dobře, ale tady má cesta započala.

Nebyla jednoduchá. Prožila jsem si na ní chvíle beznaděje, obrovského strachu z neznáma. Například, když jsem snižovala dávky léků a opět se dostavily některé příznaky onemocnění. Bylo to těžké a napadalo mě, jestli jsem neudělala chybu. Vždy jsem se ale na chvíli zastavila, nadechla a pokračovala dál. Začala jsem postupně odhalovat tajemství uzdravení z úplně jiné perspektivy.

Cokoliv mi zkřížilo cestu jsem vyzkoušela- od Ayurvédy přes Čínskou medicínu, stala jsem se odborníkem na různé diety, vyzkoušela jsem Raw stravu, půsty, výživové doplňky, esenciální oleje atd.

 

Začala jsem meditovat, zkoušet různé psychoterapie a prostředky, jak léčit mysl. Poznala jsem obrovskou komunitu lidí po celém světě, kteří našli způsob, jak se zbavit rozličných "nevyléčitelných" onemocnění.

Všechny tyto nově nabyté vědomosti jsem pečlivě propojovala s vědomostmi, které jsem získala v průběhu studia a praxe. Mé obzory se začaly rozšiřovat. Už jsem neřešila pouze ulcerozní kolitidu, ale setkávala jsem se s dalšími lidmi, kteří trpěli roztroušenou sklerozou, parkinsonovou chorobou, revmatoidní artritidou atd. Všichni se s drobnými odlišnostmi léčili velice podobně.

Vytvořila jsem si algoritmus, který mě dovedl ke zdraví, spokojenosti a rodině, kterou jsem si vždy přála. Nedržím už žádnou dietu a neužívám žádné léky. Nemám příznaky autoimunitního onemocnění ani alergie.

Když jsem v průběhu celého procesu viděla, jak naše konvenční medicína řeší chronická onemocnění jako je kolitida, přiznám se, že jsem chtěla ze zdravotnictví úplně odejít. Byla jsem znechucená přístupem lékařů, kteří ve většině případů vůbec neposlouchali, co jsem jim říkala. Nesnažili se mi ani minimálně vyjít vstříc, přestože jsem měla výborné výsledky. Nechtěla jsem být jedním z nich.

Toto rozhořčení mě však časem opustilo, protože jsem pochopila, že lékaři dělali jen to, co považovali za nejlepší, většinou bez jakékoliv osobní zkušenosti. Také jsem zakusila, co je to sloužit 32 hodin v kuse a poslouchejte potom někoho, když jste rádi, že ještě stojíte na nohou.

Ale hlavně jsem pochopila, že odpovědnost za svůj zdravotní stav nesu pouze já. To, jakým způsobem se budu léčit je mé rozhodnutí a pokud správně nakombinuji vše co je dostupné, (diagnostikcké metody a urgentní zásahy západní medicíny, léčbu chronických obtíží pomocí východní medicíny a alternativních metod, léčbu mysli) výsledek bude ohromný.

Vzhledem k tomu, že jsem si prošla dlouhým procesem hledání, rozhodla jsem se sepsat vše do jednoduchého návodu. Ve svých knihách se věnuji jednotlivým kouskům skládačky, které spolu tvoří léčebný postup ověřený mnoha lidmi z celého světa. U každého kroku je také několik variant, protože jsme každý jedinečný a bude nám sedět něco jiného.

Proto poslouchejte své tělo. Když se zaposloucháte, uslyšíte jej. Sami sebe navedete nejlépe!  

 

Nemám zkušenost zdaleka se všemi dostupnými léčebnými metodami. Proto se nebojte do konceptu zabudovat něco svého, co vám pomáhá! I já to tak dělala...

 

A teď už pojďme poskládat tu Vaši skládačku zdraví :-) 

 

Tereza